Venku mrzne, až praští. Je mi přibližně 13/14 let a odcházím do školy, samozřejmě bez čepice. V předsíni mě dožene máma a pohoršeně se zeptá: „Kde máš čepici?“ Chápejte, někdy kolem roku 1980 ještě pořád převládaly doma pletené hučky. Já chtěla být za dámu a dáma hučky nenosí. A taky jsem se chtěla líbit klukům.
„Mamíííí, víš, jak v ní vypadám?!“ Coby poslušná holka odcházím z domu s hučkou na hlavě, která za nebližším rohem mizí v aktovce.
Uběhlo lehce přes 40 let. Dnes chodím s mojí 70letou maminkou na procházky. Venku mrzne, až praští. Vyzvedávám maminku u ní v bytě. Je připravená k odchodu. Bez čepice! A protože bývá často nemocná, neodpustím si: „Mami, kde máš čepici?“
Hádejte, jaká byla její odpověď … ano: „Prosím tě! Víš, jak v nich vypadám?!“
Pobavilo mě, jak se postupem let otočily naše role. A jak si neseme rodičovská pravidla do života a předáváme je dalším generacím. Dnes se ale čepice staly módním doplňkem, jsou krásné a slušivé. Přístup k nošení čepic se změnil a tak to vypadá, že má dcera mě v mém stáří nebude peskovat, že nenosím čepici.
O víkendu (rok 2021) jsem vyslechla u nás v kuchyni rozhovor švagrové s její 14letou dcerkou, která si v předsíni odložila kabát, ne však černou čepici. Sedla si ke stolu, v čepici a chtěla si s námi povídat. Její máma přísně koukla a pohoršeně pronesla:
„No snad si tu čepici sundáš!“