„Kolik chceš knedlíků?“ Chceš dva, dostaneš tři.
S matikou jsem měla vždy potíž a mám podezření, že za tím jsou knedlíky. Jako malé holky se mě babička i maminka Lída ptaly, kolik chci na oběd knedlíků. Chtěla jsem dva, na talíři přistály tři. Ten zmatek v hlavě! Aha! Tak 2 jsou vlastně 3! To kvůli knedlíkům mi později v počtech vycházely špatné výsledky!
Nedávno (dnes už) prababička Lída pozvala rodinu na knedlo-vepřo-zelo. Kuchyň je u ní malá a tak obědváme na etapy. U stolu sedíme já, syn a dvě vnučky, 5 a 6 letá. Obě už umí napočítat do dvaceti.
Prababička se ptá: „Kolik chcete knedlíků?“ Holky odpovídají, že každá dva. Na talíře dostanou po třech. Ta mladší 5letá překvapeně kouká a šeptá tátovi: „Tatí, já jsem chtěla dvě.“ Ta starší kroutí pochybovačně hlavou: „Babííííí, to nejsou dva!“
A já s pobavením koukám, jak se historie opakuje. Holt naučené vzorce chování jen tak snadno nevymažeš.
Je řada na mě, prosím o tři knedlíky. Kolik myslíte, že jsem jich dostala? Na protesty typu: „Chtěla jsem tři, dáváš mi čtyři.“ Nebo „To je moc.“ Dostávám odpověď: „To sníš. Tři máš málo.“
Přestože si babička myslí, že dva jsou tři, tak to není pravda. Dva jsou opravdu dva a tři jsou tři.
Když chce někdo jen dva knedlíky, já dávám dva, zbyde víc na mě 😉 .
Můžeme být iniciátorem změny v rodinných stereotypech a nemusí jít jen o počty knedlíků na talíři.
Pojďme si dát chvilku (a sklenku vína k tomu 🙂 ) a udělat malou revizi.
Jaké rodinné vzorce jsme převzali od svých rodičů?
Které z nich předáváme dalším generacím?
Které chceme a které nechceme předávat dál?
Co můžeme udělat?