Abych všechno dělal/a já. Co by dělali, kdyby nebylo mě?
Paradox toho, co chceme a toho, co děláme, který se týká žen i mužů, přestože aktérem příběhu je žena, (klientka Studia osobního rozvoje).
„Jsem vyčerpaná a otrávená, všechno je doma na mě. Nejen, že uklízím, vařím, nakupuju, peru, ještě se starám i o vše kolem baráku. Kdo myslíte, že domluvil servis na kotel? A ta stará kuchyňská linka tam bude, dokud se o novou nepostarám já. Když už náhodou něco udělají, stojí to za starou bačkoru. Nebýt mě, shnijí ve špíně a bydlet budou jak bezdomovci.“
Bohunka před 2 lety žila s manželem a 2 dospělými dětmi. Vytoužená pomoc a ocenění od rodiny nepřicházely. Byla vyčerpaná a zklamaná a nevěděla, jak situaci změnit. Nakonec zvolila radikální řešení, koupila si byt a odstěhovala se.
Zároveň čekala, že její děti a manžel budou nešťastní. Představovala si, jak budou litovat, že ji nechali odejít, jak umřou hlady a na špínu.
Po Bohunčině odchodu začal manžel normálně fungovat. Dokonce postavil „do latě“ i obě děti, které se konečně osamostatnily. A má i novou kuchyň.
Překvapená Bohunka se ptá: „Proč to nešlo dřív? Proč, až když jsem odešla?“
Dokud budeme vše dělat sami, není důvod, proč by to měli dělat druzí.
Pokud budeme pomoc a práci druhých kritizovat, pomáhat přestanou.
Pokud neřekneme, jak se cítíme a co potřebujeme, je možné, že se pomoci nedočkáme.
Je běžné, že se jedná o děděné vzorce chování.
Připravte na pobouřené reakce a nátlak okolí.
Rodina zřejmě bude chtít, abyste fungovali, jako dříve, protože to pro ně bylo velmi pohodlné.
Vydržte.
Stěhování zvažujte teprve potom, co přinejmenším vyzkoušíte tento postup.