Dlouhou dobu jsem si myslela, že v pohodě zvládám dělat víc věcí najednou.
Kdysi dávno, jsem na sebe byla pyšná. Zvládala jsem totiž vařit, uklízet, smskovat, sledovat seriál v televizi, odpovídat dětem na otázky a kontrolovat je a plánovat, co budeme dělat odpoledne a to všechno najednou.
V práci jsem to měla podobně. Okamžité vyřizování e-mailů, smsek a telefonátů, sestavování rozpočtu, sepisování nového projektu a povídání s kolegy – ideálně všechno naráz.
Už ani nevím, jak moc jsem byla efektivní (pokud vůbec). Jen si pamatuju, že jsem z práce většinou odcházela a neměla nic hotovo. Doma následovala druhá směna. Večer jsem naprosto vyčerpaná padla do postele s pocitem, že žiju jako fretka a přestože si připadám jako chobotnice, nemám nic hotovo.
Nejenže si my ženy myslíme, jak jsme skvělé. Navíc předhazujeme mužům, že my ženy jsme lepší, protože na rozdíl od nich umíme dělat víc věcí najednou.
Nebudu chodit kolem horké kaše: „Ženy, je to pěkná blbost.“
Pravda je, že vůbec neděláme víc věcí najednou (multitasking). Doopravdy se jedná o mikropřepínání (micro-switching) ve velmi kratičkých intervalech mezi jednotlivými činnostmi.
Protože při mikropřepínání svou pozornost neustále přesměrováváme od jedné činnosti ke druhé (a ke třetí, ke čtvrté, …), potřebujeme velké množství energie.
Startujeme pozornost k činnosti A, máme plnou pozornost pro činnost A. Startujeme pozornost pro činnost B. To ale znamená, že u činnosti A naše pozornost klesá. Startujeme pozornost k činnosti C, pozornost u činnosti B klesá, u A je téměř na nule, vracíme se k činnosti A, … Je to bludný kruh. Už chápete, proč jsme večer tak unavené a nemáme myšlenky na cokoliv dalšího pěkného, co by mohlo večer následovat 😉 ?
Vyhneme-li se mikropřepínání, ušetříme mnoho duševní energie a snížíme únavu. Jak?
Od chvíle, kdy mě vyčerpanou odvezli se závratěmi do nemocnice, jsem si jistá. Nejsem chobotnice! Nezvládám dělat víc věcí najednou a v co největší míře se snažím dělat jednu věc po druhé.
Je mi mnohem líp.