Nej/starší sourozenec = mistr Yoda + Hellboy + Matka Tereza

Jsem nejstarší ze tří sourozenců a dlouho jsem své nejbližší organizovala a mluvila jim do života.

Někteří máme štěstí být první, přičemž jsme se přičinili jen tím, že jsme na počátku byli tou nejrychlejší potvůrkou s ocáskem ve správný čas na správném místě.

Kde se vzala potřeba (a drzost) mít ostatní pod kontrolou?

„Běžte ven a máš je na starost!“ říkávali mi rodiče, když jsme byly ještě děti. Nebo: „Jdeme pryč, máš to tady na starost.“ A kdykoliv se něco semlelo, hádejte, kdo dostal vynadáno? Samozřejmě já, protože jsem je/to měla na starost.

Mistr Yoda, Hellboy a Matka Tereza

A tak jsem se naučila mít odpovědnost za své okolí a věci pod kontrolou. Radila jsem, pomáhala, pečovala. Byla jsem mistr Yoda, Hellboy a Matka Tereza v jednom. Byla jsem „kápo“ rodiny a domnívala se, že vše držím pevně v rukou.

Vy byste si nechali mluvit do života?

Dlouhou dobu jsem si roli šéfa rodiny užívala s přesvědčením, že ostatní jsou šťastní, že mě mají. Nikdy mě nenapadlo zeptat se jich na názor. Tak například, když měl někdo narozeniny, obeslala jsem ostatní smskou, abych jim to připomněla. Až jednou přišla reakce: „Hele, děláš z nás …… sklerotiky.“

Nikdo to po mě nechtěl

Tak já se tady snažím a místo poděkování z nich prý dělám sklerotiky. Čekala jsem vděk a ocenění, ne výčitky. Cestou na školení jsem si stěžovala kolegovi: „Už toho mám dost, o všechno se starám jen já. Maminka bude mít 60 a všichni čekají, že oslavu zařídím já.“
„No a zařídíš?“ ptá se kolega.
„Ne! Nebudu se pořád starat jen já.“
„Hm. A kdo ji tedy zařídí?“
„To já nevím.“
„Aha. A řeklas jim, že oslavu nebudeš chystat?“
„Ne, snad by mohli být konečně iniciativní i sami od sebe!“

Z role šéfa rodiny do role rebela

Místo dospělácké domluvy ve stylu: „Hele, já oslavu zařizovat nebudu. Prosím ujměte se toho někdo,“ jsem si zahrála na uražené děcko. Pěkný sešup z role šéfa do role rebela. Nakonec jsem se s rodinou domluvila a šedesátiny se povedly.

Poučení?

Staré vzorce chování z hlavy nevymažeme, ale můžeme je měnit.
Nepřebírejme odpovědnost za druhé. Respektujme jejich hranice a způsob života.
Chovejme se jako dospěláci, ne jako uražená děcka.
Vedlejší nezamýšlený důsledek takové změny v našem chování? Více času a energie pro sebe.

P.S. ÁÁÁÁ … koukám, že zítra má tchyně narozeniny, tak jdu poslat smsky. 🙂 Nééééé, kecám 🙂