Ani Řím nepostavili za den

Jak zmást komisi levou rukou, vyhrát výběrové řízení a dopřát si čas na změny

Jela jsem na schůzku s novým klientem, kde jsem výběrové komisi prezentovala výukovou hodinu školení. Pár dní před tím jsem si pořezala pravou ruku, která mě hodně bolela. Proto jsem při představování se trojici účastníků prezentace nabídla místo pravé ruku levou. Nikdo z nich nebyl na podání levé ruky připraven.

Překvapení pro komisi

Paní, která stála první řadě, říkejme jí Jednička, ze mě byla zmatená, chvíli na mě překvapeně koukala a pak opatrně podala levou ruku. Další dva z trojice scénku pozorovali. Pan Dvojka chvíli přehazoval ruce a nakonec mi nabídl obě. Pan Trojka již byl připravený a v klidu mi podal rovnou levou ruku.

Poprvé překvapený, potřetí připravený

Po představování se mi došla jedna věc. Jak reagujeme na nové věci, na které nejsme připraveni. Nevíme, co máme dělat, a hlavou se honí zmatené myšlenky: „Co to je? Jak mám reagovat?“ Přesně toto prožívala paní Jednička. Dvojka a Trojka již měli možnost sledovat, co se děje. Věděli, že je čeká stejná situace a měli víc času se na ni připravit. Trojka už pak měl jasno, co udělá.

Situace mi připomněla proces postupného učení se. V životě nás potkává mnoho situací, na které nejsme připraveni, proto v tu danou chvíli reagujeme neefektivně. Pokud se nám ale podobná situace stane podruhé, potřetí, počtvrté… jsme stále připravenější, protože víme, co nás čeká, a reakci tak můžeme v praxi trénovat.

Hned zítra ne/bude vše jinak

Vždy upozorňuji účastníky kurzů, aby neočekávali, že se jim hned druhý den změní život, že budou efektivnější. Připravuji je na skutečnost, že změna bude postupná, že se ji budou „učit“, budou ji „trénovat“.

Příklad z praxe

Například po kurzu konfliktních situací si řeknete, že se nenecháte vtáhnout do hádky. Že řeknete něco v duchu: „ Promiň. Nechci říct něco, co by mě mrzelo. Dej mi prosím čas.“ A odcházíte a situaci řešíte později s klidnou hlavou.

Takové je předsevzetí. Přijde realita, první hádka a vy se pohádáte. Až později si uvědomíte, že je to přesně ta situace, ve které chcete změnit své chování. Stejně jako paní Jednička. Při další hádce si možná už v jejím průběhu uvědomíte: „Aha, teď bych z toho měl vycouvat, to je ta správná chvíle.“ Jen to ještě nedokážete dotáhnout do zdárného konce. Jako pan Dvojka. A možná napotřetí, když se bude blížit konflikt, zareagujete hned správně ve správnou chvíli. Jako připravený pan Trojka.

Poučení z příběhu

Nečekejme okamžité změny. Netlačme na sebe. Dopřejme si čas a trénujme. Postupujme po malých krůčcích a za každý úspěch na sebe buďme hrdí.

(Situace jsem využila a komisi tak prakticky předvedla, proč preferujeme aktivní výuku formou prožitku.)