Velké poučení do života jsem si odnesla z jednoho příběhu z koučovací praxe. Tady je.
Ekonomická ředitelka předkládala ke schválení širšímu vedení firmy finanční rozvahu na upgrade IT systému. Měla připravenou důkladnou prezentaci, pádné argumenty, přehledná a čísla porovnání.
Po krátkém úvodu pustila prezentaci a začala vysvětlovat, co je třeba a proč. Ředitelé ji však nenechali domluvit a rovnou kladli otázky, zda je skutečně upgrade třeba, jestli víme, zda tak rozsáhlý, zda jsou data relevantní, zda to bylo konzultováno s IT odborníky, atd.
Nenechali ředitelku prezentaci dokončit a doporučili jí, aby do příště vše zjistila a prezentaci znovu připravila. Paní ředitelka souhlasila a stáhla se.
Věděla jsem, že to všechno, na co se ředitelé ptali, v prezentaci bylo. Paní ředitelka měla vše konzultováno a pečlivě připraveno. Nechápávala jsem tedy, že se stáhla a prezentaci nedokončila s tím, že na příští poradě se k upgradu IT systému vrátí. Ptala jsem se: „Proč?“
„Víte,“ řekla mi ředitelka, „zeptala jsem se sama sebe, co je mým cílem?
Dokazovat jim, že jsem odborník na svém místě, nebo chci, aby mi peníze na upgrade schválili. Věděla jsem, že když jim teď nechám jejich chvilku slávy, příště mi peníze určitě přiklepnou.“
Měla pravdu. Na příští poradě upgrade všichni bez řečí jednomyslně schválili.
Ředitelka dokázala upozadit vlastní ego pro větší cíl. Neměla potřebu dokazovat ředitelům, že to všechno, na co se ptali, ji napadlo také a že vše zvážila. Nechala jim pocit jejich důležitosti, nešla proti jejich egu. Proto na příští poradě vše v pohodě proběhlo.
Sledujeme-li větší cíle, je někdy lepší než „tlačit na pilu“ upozadit vlastní já a počkat. Dát druhé straně prostor a čas.