Stres se stal tak samozřejmou součástí našich životů, že už ho ani nevnímáme.
Mám velmi aktivní kamarádku, činorodou, kreativní, zábavnou. Je na volné noze a za prací cestuje po celé Moravě. Má dvě děti na základní škole. Stará se o velký dům, krásnou zahradu, sportuje a ráda se baví. S celou rodinou moc rádi cestují.
Při jedné naší společné kávičce mi povídá:
„Byla jsem v pátek pracovně v Brně, jedno jednání za druhým, ale když už jsem tam byla, jela jsem ještě do Hlohovce za Pavlínou (naše společná kamarádka). Přijela jsem k ní už příšerně unavená, moc jsem ten den nejedla, snažila jsem se všecko stihnout. Večer jsem si u Pavlíny sedla, daly jsme si sklenku vína a mně úplně vypovědělo tělo. Měla jsem pocit, že ani nemůžu zvednout nohy. Bylo mi špatně. Druhý den jsem se u ní vzpamatovávala až do čtyř do odpoledne, než jsem mohla odjet domů (na sever Moravy).“
Chvíli mlčela, pak na mě koukla a ptá se: „Myslíš, že mám stres?“ Začaly jsem se obě smát.
Stres je a bude součástí našich životů, ať chceme nebo ne. Jen rozlišujme, kdy je to ještě ten dobrý jednorázový stres (eustres), který dělá naše životy zajímavější. Nebo zda už jde o stres dlouhodobý a neustálý (distres), bez občasných chvílí klidu a relaxace.
Stres se může stát tak samozřejmou součástí našeho života, že si ho přestaneme uvědomovat. Přestaneme ho vnímat. Prostě jen jedeme na plný plyn. Nepřemýšlíme a jedeme na autopilota. Musíme přece všechno stihnout. Odpočineme si až potom (možná taky, jak se říká, až v hrobě). Přestáváme vnímat skutečnou realitu – skutečné tady a teď.
Tělo vysílá signály v podobě únavy a nepozornosti. Jenže my ho neposloucháme … to přece dáme, tohle ještě zvládneme. Tělo přitvrdí a přichází občasné úrazy, např. si skopneme palec u nohy nebo píchneme tyčkou do oka (jako já). Padají nám věci z rukou. A pak najednou tělo řekne: „Hele a dost!“
Přijde nemoc. Jenže i s nemocí se dá fungovat, pomohou prášky z lékárny a životabudiče. Pokud takto pokračujeme, nemůže to naše tělo dlouhodobě vydržet a pošle nás s vážnější nemocí nebo úrazem do nemocnice. Tam už zvolnit musíme.
Nemusí. Stačí vystoupit z autopilota do vědomé roviny a zastavit ten kolotoč. Jak?
Až zase budete mít příště pocit, že jste unavení, že jste na tom, jak křeček v běhacím kolečku, vyskočte z toho. Přerušte to.
Použijte techniku 5Z (také v ebooku zdarma, který je ke stažení zde). Co je třeba udělat? Postupujte podle těchto bodů:
Vědomým přístupem a pravidelným plánováním odpočinku dokážeme dostat stres pod kontrolu. Vyzkoušejte také dny jen pro sebe, více v článcích Luxus dnů jen pro sebe nebo Má sobecká rána jen pro sebe.
PS. Zmíněná kamarádka, jelikož se má ráda, si začala plánovat volnější program a je spokojeně svá.
Držím palce i vám 🙂