Spokojeně svá, na chvíli bezcílná

Ona nemá žádné plány, žádné cíle? … Je divná …

Za mých mladých let jsme se dívali na plánujícího člověka jako na blázna. Mé ročníky si jistě vzpomenou, jak nás pobavila plánovací scénka z Básníků … dovolená v Jugoslávii a pak už samá pozitiva a jistoty (Jak básníkům chutná život).

Ano, smáli jsme se …

Tenkrát jsme netušili, že za pár let budeme plánovat také. Dnes je „divný“ spíše ten, kdo neplánuje a nemá žádné cíle.
Je nám vtloukáno do hlavy, že je třeba vědět, kam směřujeme, a že je třeba mít své plány, definované cíle, jednotlivé etapy a kroky. Protože jinak ničeho nedosáhneme, nikam se neposuneme.

Jen tak být

A pod tímto tlakem jsme zapomněli „jen tak být“. Být a nic nedělat. Nic neplánovat. Jen tak být najednou to není v pořádku.

Ona nemá žádné cíle – není divná?

Náš současný stereotyp se ukázal při setkání se spolužačkami z univerzity, kdy se jedna z nás svěřila, že dala výpověď v práci. Zvědavě jsme se ptaly, co plánuje dělat dál, kam nastupuje?

Odpověď: „Nenastupuju nikam, a co budu dělat nevím.“
My ostatní: „Tak něco v plánu máš, ne?“
„Ne, nemám.“
„Jako fakt nic?“
„Nic. Chci si odpočinout, relaxovat. Jen tak být.“
„Aha …“
Škoda, že jste nemohli vidět naše překvapené a nechápající obličeje 🙂

Proč vlastně nemůžeme jen tak být?

Můžeme! Jen jsme na to, v dnešním shonu a neustálém společenském tlaku na vize a cíle, zapomněli.

Vězte, že

• se nemusíme stále někam hnát, někam směřovat,
• nemusíme mít cíle a můžeme mít mlhu v našem směřování,
• nemusíme naplňovat požadavky současné společenské normy.

Dovolme si

Dovolme si jen tak být.
Dovolme si o nic neusilovat, o nic se nesnažit.
Dovolme si nechat věci a život jen tak plynout.
Dovolme si jen užívat toho, co v současné chvíli máme.
Nic víc. Je to v pořádku.

A až se klidu a pohody nabažíme, tak třeba zase hurá na vize, cíle, plány.
A kdyby ne, tak v pohodě …

Buďme v souladu především s tím, co chceme sami.